Pitomá hrdost

Moje babička říkávala: „Sedávej, panenko, v koutě, když budeš hodná, najdou tě.“ Moje maminka zas říkávala: „Sedávej, panenko, v koutě, když budeš hodná, můžeš tam sedět až do smrti.“ Myslím, že pravdu měla spíš máma, ale já holt byla vždycky ta panenka v koutě. Navíc mám takovou blbou vlastnost, které moje maminka říká „pitomá hrdost“ a je to jakýsi charakteristický rys celé naší rodiny.

Moje maminka měla na střední škole přezdívku „Ledová královna“. Milá holka, kamarádská, ale jak došlo na takové to středoškolské párování a muchlování, studená a odtažitá jako psí čumák. Nikdy nebyla takovou tou lehkonožkou, která svou přízeň věnuje jeden den jednomu, druhý den druhému a je proto mezi svými pubertálními spolužáky velmi oblíbená. Vztahy s mou mámou jsou vztahy napořád a ti kluci to tak nějak sami vycítili.

Jsem celá máma. Říká to každý, kdo nás zná a to ani netuší, jak hlubokou má pravdu. Jsem celá máma i s tou přezdívkou. Na zcela jiné škole, ve zcela jiném městě, okrese i kraji.

Nikdy jsem nezvala muže na rande. Prostě to nedělám, ne že bych nechtěla, ale nedokážu to. Nedávám najevo, když se mi někdo líbí, na to si dávám obrovský pozor (ježíšmarjá, jen aby nic nepoznal, to bych nepřežila), jen čekám, jestli uvidím nějakou známku obdivu z jeho strany. Bohužel v kombinaci s mým „porouchaným radarem“ je to trochu komplikované. Zvláště pro mé potenciální nápadníky.

Stručně řečeno, kdo mne chce sbalit, musí se připravit na to, že to dá spoustu práce a bude to dlouho trvat. Jo, jsem skoro nesbalitelná, vím o tom, ale nedokážu s tím nic udělat. To ta moje pitomá hrdost mne nutí zvednout frňák do vejšky, tvářit se, že mám každého na háku, že mi jde jen a jen o přátelství a že jakékoli přiblížení se (zvlášť od TOHO JEDINÉHO) je naprosto nežádoucí.

Na vysoké jsem měla kamaráda. Takového co si s ním půjčujete učebnice, dělíte se o dojmy ze zkoušek, společně zapíjíte úspěchy i žaly, držíte si místa v lavici i v menze, pomáháte se sháněním ledničky i se stěhováním a vůbec tak nějak patříte k sobě. Neumím lásku na první pohled. Jasně, jako každé ženské se mi občas stává, že do někoho na ulici vrazím (a já pořád vrážím do lidí a motám se jim pod nohama), podívám se mu do oči, abych se omluvila, a v tu ránu jsem jak praštěná. Tuhle mne jeden takhle na ulici žádal o telefonní číslo a já, ačkoli nějaký hlásek v mé hlavě křičel: „číslo, ruku, život, vem si cokoli“, ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo. Ale tohle není láska. Lásku na první pohled prostě nedělám. Dlouho mi trvá, než se zamiluju a možná proto nesnáším, když se na mne kluk na třetím rande vrhá a vyžaduje vášnivé líbání, nebo něco „většího“. Jo, dlouho mi to trvá, ale pak to prostě stojí za to.

A tak se mi tehdy stalo, že jsem se jaksi neplánovaně zabouchla do tohohle kamaráda. Věděla jsem, že má přítelkyni, že ji má rád a že po škole časem plánují svatbu a rozhodně jsem nějakou lásku neplánovala. Jenže časem jsem zjistila, že je to fajn chlap s rukama, hlavou i srdcem na správným místě, že je na něj spolehnutí a že si víc než rozumíme. Ale právě proto, že byl zadaný, ututlala jsem to v sobě na dlouhá léta, protože rozvádět manželství a rozvracet spokojené vztahy je něco, co stejně jako lásku na první pohled nedělám.

Ututlala jsem to tak dokonale, že o tom nevěděla živá duše. A dlouho jsem se trápila. Po škole se odstěhoval do jiného města a my se dlouho neviděli. A tak sešlo z očí…..

Tenhle můj kamarád se v půlce června oženil. Týden před svatbou byl něco zařizovat v Praze a tak mi zavolal a pozval mne na kafe. A na tom kafi mi řekl, že má pocit, že mi něco dluží a že mi musí něco říct. A pak z něj vypadlo, že do mne byl celou tu školu zoufale a nešťastně zamilovanej. Že by tu svou slečnu nechal a šel by za mnou světa kraj s hlavou odkrytou a bosý, kdybych jenom jednou kývla prstem. A že to s ním pořád ještě pěkně cvičí, když mne tu tak vidí sedět.

A ten malinkej hlásek v mé hlavě tehdy volal: „tak mu to řekni, všechno mu řekni, teď už přece můžeš.“ Už jsem se nadechovala, že mu všechno vyklopím a pak se mi do hlavy vloudila představa hodné milé a hezké holky, která někde doma žehlí širokou bílou sukni od svatebních šatů, počítá, kolik bude třeba napéct koláčů a je strašlivě šťastná a………….. prostě jsem nemohla. Ten kluk odjel domů s tím, že má minulost vyřešenou, že holka jeho snů ho nikdy nechtěla a možná má od trápení klid a tuhle kapitolu může uzavřít. Svatba proběhla před týdnem, takže teď už o tom snad můžu napsat. Vím, že tenhle blog nečte, nemá o něm nejmenší tušení, takže pokud jste ho někdo poznali, nic mu neříkejte. Ať má dušička pokoj. A já a moje pitomá hrdost se jdeme bodnout.