Anorexie naruby

Mám anorexii naruby. Vidím se štíhlejší, než skutečně jsem. Což je nejlépe prokazatelné mým každoročním šokem nad fotkami z dovolené a hlubokými depresemi v kabinkách obchodních domů

Letos jsem si na dovolenou pořídila krásné letní šaty – bílé s černými puntíky. Byla jsem přesvědčena, že v nich vypadám sexy a šik. Bratrovy poznámky o 101 dalmatinech jsem nebrala vážně a po italských ulicích jsem se nosila jako dáma. Při prohlížení fotek jsem se ovšem zděsila. Vypadala jsem jako selka. No vážně. Dejte mi do ruky konev s mlíkem a můžu dělat reklamu na tavený sýr. Italové při pohledu na mne hvízdali a pomlaskávali. Vykládala jsem si to jako projev obdivu. Spíš ale měli hlad.

Zděšena stavem své postavy na fotkách jsem zahájila dietu a přísné cvičení. Zhubla jsem pět kilo a všechno na mně viselo. Rozradostněná dietními úspěchy jsem se vydala koupit si něco nového na sebe. Tady se ovšem ukázala past kabinek v obchoďácích. V záludnostech velikostí 38,40,42 se už vcelku orientuju, ale dělení na S,M,L a všechna ta ixka kolem toho jsou mi stále záhadou. Dodnes vzpomínám, jak jsem se kdysi u Ťamana v kabince zhroutila při zjištění, že tričko velikosti „extra, extra, extra velké“ je mi malé. Asi tak pět minut jsem zcela vážně přemýšlela, že zajdu do Mekáče a spáchám tam okázalou sebevraždu přemírou tuků, než mne napadlo porovnat „extra extra“ tričko s tričkem, na kterém bylo označení S. Byla naprosto stejně veliká. Sebevraždu jsem tedy odložila na neurčito a Ťamanům se od té doby vyhýbám.

Nyní jsem tedy suverénně nakráčela do butiku a začala si vybírat džíny. Vcelku optimisticky jsem si s sebou do kabinky vzala ty označené písmenem L (větší tam stejně neměli, zato těch s velikostí XXXS tam bylo požehnaně) s tím, že něco tak obludného mi bude zcela určitě velké. Nepřetáhla jsem je ani přes kolena. Vyplížila jsem se podél zdi z kabinky, aby mne nikdo neviděl, jak džíny potupně vracím na stojan, a tiše jsem doufala, že vypadám opravdu nenápadně. Bohužel jsem asi měla na čele neonový nápis „TLUSTÁ“, jinak si totiž neumím vysvětlit, jak mne mezi všemi nakupujícími mohla ta prodavačka vyslídit. Byla hubená jak lunt, nohy měla až ke krku a bylo jí asi tak jedenáct let.

Zasvítily jí krvelačně oči, vrhla se na mne jako tygr na beránka a na celý krám zařvala: „Je vám to malý, co?“ Něco jsem vyděšeně zakuňkala a užasle sledovala, jak rychle se člověk dokáže stát nežádoucím centrem pozornosti. Prodavačka mi džíny vyrvala z rukou a zahulákala:“ Bodejť ne, todle je totiž móda pro mladý, rozumíte?“ ( a to „mladý“ fakt řekla kurzívou). Pak mi poněkud otráveným tónem vysvětlila, že L odpovídá velikosti 36 a vykopla mne z krámu obloukem. Sesbírala jsem se z chodníku a pokusila se vypočítat, které velikosti potom odpovídá XXXS a došla k závěru, že matematický génius ze mne nebude. Vyšlo mi neuvěřitelné číslo 26, což je velikost o které jsem přesvědčena, že prostě nemůže existovat (zvlášť v kombinaci s délkou nohavic, kterou místní zboží oplývá).

Vlekla jsem domů jako zpráskaný pes a s pocitem, že ve svých osmadvaceti jsem jednou nohou v hrobě opět přemýšlela nad sebevraždou u McDonalds, když tu se mi za zády ozvalo: „Hej, kočičko, no ty, v tom červeným kabátě!“ Po důkladném ujištění, že jsem skutečně jediná osoba v červeném kabátě v okruhu dvou kilometrů, jsem se otočila. Puberťák, dřepící v hloučku jemu podobných na zábradlí, zrudl jako malina a zakoktal: „Teda, pani, promiňte, nevíte, kolik je hodin?“¨

Takže je to opravdu tak. Nejsem jenom tlustá. Jsem tlustá a STARÁ. Což vysvětluje i fakt, proč na mne ta prodavačka tak řvala. Musela si myslet, že stejně jako všichni starci nedoslýchám.

Naštěstí mám kromě mentální anorexie naruby, také utkvělou představu svého nehynoucího mládí. Takže se jdu podívat do zrcadla. Vím, že z něj na mne bude koukat mladá a sexy kočka.