Houpačka a obludy

Prodloužený víkend se vydařil. Nejprve jsem ve Stříbře posbírala v zahradě všechen rybíz a veškeré třešně a zatímco táta sekal tu džungli, která tam od naší poslední návštěvy stačila vyrůst a můj pes se pokoušel najít co nejefektivnější způsob, jak se začunit k nepoznání (drobné sekance trávy v husté psí srsti dělají divy), sedla jsem si na sluníčko, cpala se třešněma a přemýšlela, co s tím nadělením budu dělat.

Kromě bublaniny, samozřejmě. Třesně byly červené jako zbrusu nové Ferrari a sladké jako spánek před půlnocí, sluníčko se mi opíralo do kůže jako někde v Itálii a čerstvě posekaná tráva v zahradě voněla prázdninama.

Polovinu třešní jsem zanesla tetě Marušce, protože ona si s nimi už poradí, strčila bublaninu do trouby a pustila se do obírání těch pěti kil rybízu. Bublanina z trouby začala vonět, pes se stulil na gauči i s tou trávou v srsti, Tereza Kerndlová vřískala z rádia, že je něčí anděl a já dospěla k závěru, že bude nejlepší ten rybíz naložit na falešný brusinky. Znáte to, rybíz, rum, cukr, povařit a hotovo.

Večer jsem vyrazila na grilovačku ke kamarádce. Slavily se něčí narozeniny, tak jsem jak Karkulka sbalila do košíčku láhev vína, kýbl hořčice (kamarádka na poslední chvíli volala, že jí doma došla) a vyrazila.

Už tam skoro všichni byli. Kamarádčin přítel rozvaloval svých sto třicet kilo na houpačce, kamarádka obracela stejky na grilu a ostatní buď čuměli, nebo pomlouvali ty, kteří ještě nedorazili.

„Ahoj, vy jste si koupili novou houpačku? Hezká,“ děla jsem na přivítanou.

Kamarádka se usmála, posadila se k příteli a přitulila se k němu. Houpačka povážlivě zaskřípala.

„Ty, hele, jakou to má vlastně nosnost?“ zaváhala.

„Sto dvacet kilo, ověřovala jsem to,“ ozvala se kamarádčina maminka odněkud z hloubi domu.

„Hele tak, to jsme trochu přes, viď brouku“ zachichotala se a vlepila příteli hubičku na tvář.

„No, sorry, ale to by byl skoro každej přes. Je to pro dvě osoby, takže si vem normálního chlapa, to je tak sto kilo, normální ženskou, to je tak kolem šedesáti….“ mudrovala jsem se sklenicí vína v ruce.

„MAXIMÁLNĚ šedesát,“ ozval se přítel kamarádky a změřil si mne svýma prasečíma očkama zalitýma tukem výsměšně přes sklenici piva, „šedesát, to už je pěkná prasnice, ale já jsem tolerantní,“ to, že ho kamarádka zuřivě kope do lýtka snad ani neregistroval.

Zalitovala jsem, že jsem předtím pro definici chlapa nepoužila „do osmdesáti kilo“. A taky mne překvapilo, že si mohl všimnout kolik vážím, když většinu času, který jsem nucena s ním strávit, mi čučí do výstřihu, nebo na nohy (a věřte mi, tam je to v pořádku).

„Tak to jsi asi těch normálních ženských moc nepoznal.“

„Ale poznal. Všechny jste tlustý,“ odvětil a evidentně čekal, jestli si to nechám líbit, nebo ne.

Ty máš co říkat, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „Každej nechce mít v posteli dítě. Ale jsou i tací, kteří kdyby jejich holka přibrala tři kila, budou mít problém. Latentní pedofile se tomu říká,“ odsekla jsem, ačkoli jsem věděla, že v jeho případě to není pravda. Jemu by se na jeho přítelkyni, která je drobná jako ptáčátko jak dole tak nahoře, líbily moje prsa. A taky jí to dává pěkně sežrat.

Dospěla jsem k závěru, že tohle nemusím poslouchat a zvedla se k odchodu.

Kamarádka za mnou běžela až na roh ulice? „Hele, promiň, on je fakt neomalenej, on to tak nemyslel.“

Věděla jsem, že ten nateklej keporkak to tak přesně myslel, protože mne nesnáší stejně jako já jeho.

„Neomlouvej se, omlouvat by se měl on.“

„No, víš….“ Nemusela nic říkat, jeho obludičenstvo se nikdy neomlouvá, protože má vždy pravdu.

Neurazila jsem se, sdělila jsem kamarádce, že se stavím zítra až jeho výsost nebude doma a vyrazila k domovu. Nenechám si kazit takhle krásnej víkend kvůli jednomu volovi.

A nevětší radost měl pes, protože dostal bublaninu a šlo se do lesa.

P.S: Tak a máš to, ty zmetku