Pro dobrotu na žebrotu

aneb co bych platil za právníka, když mám přece tebe. Jen co jsem dostudovala, najednou se kolem mne začalo hemžit plno přátel. Najednou byl kdekdo můj kamarád. A kamarádi pohříchu vždy něco potřebovali. Když můžu, tak pomůžu, ale všechno má své meze.  

 Jeden známý si koupil espressovač. Takovou drahou mašinku, co dělá skvělou kávu. Další týden dělal doma mejdan a špatně ukotvená mašinka skončila na zemi. Donesl ji do opravny a tam mu sdělili, že protože si pád mašinky způsobil vlastní blbostí, bude ho oprava stát dva tisíce a bude to hotové za měsíc.Pak se po mašince slehla zem na třičtvrtě roku. I postěžoval si můj známý, že kdo ví, jestli někdy mašinku za dvacet tisíc uvidí a já mu slíbila, že se pokusím s tím něco udělat. Stačil jeden telefonát, pár paragrafů a mašinka byla do týdne připravená k vyzvednutí na opravně. A na znamení omluvy měl známý platit místo těch dvou tisíc jen cenu součástek. Teď se mnou nemluví, protože „kvůli mé neschopnosti ho to stálo skoro osm stovek“.

Dalšímu známému se zachtělo vydražit jistou strašně důležitou počítačovou součástku na Aukru. Známý není na Aukru registrován a navíc prodejce té důležité součástky limitoval účastníky dražby plnou aktivací účtu. Nabídla jsem proto známému, že si může součástku vydražit na můj aukrovský účet. Mylně jsem se domnívala, že já se přihlásím a on si to už nějak okoučuje. Ve výsledku jsem se nejen přihlásila, ale také proseděla u počítače celé odpoledne, aby tu aukci skutečně vyhrál, následně se dohodla s prodejcem na způsobu platby a převzetí a nakonec ještě tu součástku zaplatila, protože se ukázalo, že známý dosud neobjevil výhody internetbankingu. Musel by s poukázkou na poštu a tam by za to zaplatil peníze navíc. Podotkla jsem, že já ten příkaz k úhradě taky musím zaplatit a málem z toho byla hádka, protože „přece po mně nebudeš chtít ty dvě koruny.“ Čert vem dvě koruny, ale začínala jsem pomalu chápat ty, co jim vždycky jde o princip.

To jsem ještě netušila, kam až se to zvrtne. Po krátké korespondenci s prodejcem vyšlo najevo, že jsme oba z Prahy. Známý zajásal: „Skvělé, to mi to k němu zajedeš vyzvednout a já ušetřím za poštovné.“ Absolutně nepřemýšlel nad tím, že mě jako ženu posílá na neznámou adresu v neznámém bytě k naprosto neznámému člověku.

„Vždyť ty taky pracuješ v Praze, proč si tam nezajedeš sám?“ zeptala jsem se.

„Já denně dojíždím, já na courání po Praze nemám čas,“ odsekl. Zatímco já mám zřejmě času fůry, pomyslela jsem si. Ale asi to na mně bylo vidět, protože známý udělal otrávený ksicht a pronesl: „No, jo, právníci. Samý sliby a když je člověk potřebuje, nechají ho na holičkách. Pěkná jsi kamarádka, jen co je pravda.“ Podlehla jsem. Takže až prodejci přijdou peníze, pojedu kamsi do Horních Ouholiček pro nějakej blbej krám a pak ten blbej krám povleču šedesát kilometrů autobusem a dva kilometry pěšky, aby si ho jeho novopečený majitel, který denně do Prahy dojíždí autem, mohl pohodlně nainstalovat do svého elektronického miláčka.

Jenže to neskončilo. V úterý jsem měla telefonát a hlas na druhém konci měl ten nechci-tě-buzerovat-ale-fakt-už-ztrácím-trpělivost tón, když říkal: „Už máš pro mne tu součástku?“ Napočítala jsem do desíti a vysvětlila, že jsme vydražili v neděli. Banka strhla peníze z mého účtu v pondělí a protože prodejce má jinou banku, bude mít peníze na účtě za tři dny. Nejdříve ve čtvrtek. Zboží mi dřív, než dostane peníze nepředá. Je úterý. Co z toho plyne?

Asi se naštval, protože začal spekulovat, že mi neměl ty peníze dávat předem, protože co když to zboží nebude funkční, že jo a že měl radši s placením počkat, až to doma nainstaluje a vyzkouší.

Málem se o mne pokoušely mrákoty. Člověk, který si říká můj kamarád, mi tu klidně řekne, že kdyby to zboží nefungovalo, klidně by tu finanční ztrátu hodil na krk mně.

Vzpomněla jsem si na ty comixy, kde jedna postavička vezme veliké kladivo a mlátí druhou postavičku do hlavy tak dlouho, až je z druhé postavičky placka. Krásné. Ale problém je tu pořád. Prodejce se přestal ozývat.

Do třetice všeho, dobrého i zlého, říká se. Do třetice u mne zazvonil další známý se spisem. Velký průšvih, velké peníze, hrozí velká katastrofa. Prošla jsem spis a říkám mu: „Tohle bude velkej spor a bude to vyžadovat obrovskou spoustu času a úsilí. Ale mohl bys to vyhrát. Proč si vlastně nechceš vzít advokáta?“

„Proč bych platit advokáta, když ty to pro mne uděláš zadarmo?“ Když se mi konečně podařilo nadechnout, došlo mi, že asi budu muset udělat kompletní revizi svých přátel. Jsem zvědavá, kdo z nich mi zůstane.

Včera vdusal kolega do kanceláře, mrsknul spisem na stůl a zařval: „Já tu krávu nenávidím. Jasně jsem jí řekl, že platící klienti mají přednost. A vona mně furt bude buzerovat a furt bude buzerovat.“ Trochu se mi ulevilo. Nejsem v tom sama.