Do pluhu a do kočáru

Moje babička dělila ženy na dva typy. Do pluhu a do kočáru. Zatímco k pluhovým se sama hrdě hlásila, kočárovými hluboce a nesmírně pohrdala.  

Žily byly tři kamarádky: Pavlínka, Ivana a Titanie.

Pavlínka při svém narození nevážila ani dvě kila a jejím rodičům původně vybrané jméno Pavlína připadalo pro takového drobečka příliš veliké. I pojmenovali ji Pavlínka, jako kdyby tušili, že z toho dvoukilového drobečka vyroste žínka tak křehká, něžná a drobná, že v celém svém okolí, bez ohledu na pohlaví, bude vzbuzovat touhu ji chránit. Pavlínce odjakživa muži nosili kytice větší, než byla ona sama, nosili ji na rukou a jediné, co po ní chtěli, bylo, aby si je vzala, rodila jim děti, uchváceně jim naslouchala, kulila modré oči a v patřičných místech obdivně vzdychala. A protože Pavlínka netouží po ničem jiném, než se vdát, rodit děti a s obdivným vzdycháním poslouchat svého muže, je nyní již pět let šťastně vdaná. Pavlínka je kočárová tělem i duší.

Ivana je, stejně jako Pavlínka, žínkou křehkou, něžnou a drobnou. Ale zkuste ji začít opečovávat a domů vás mamince ponesou v krabičce od sirek. Ivana trénuje thai box a má černý pás v karate. Ivana nestojí o květiny (zvadnou) a nechápe k čemu jsou šperky (jíst se nedají, jsou drahé a ona přece jasně řekla, že potřebuje novou čelovku) a neuznává smysl nošení ženy na rukou. Přesto si ji opakovaně vybírají muži, kteří by jí snesli modré z nebe i proti její vůli. Chtějí po ní to, co chtějí po Pavlínce. Ale Ivana se nechce vdát, nechce rodit děti, ani obdivně mávat řasama na mažela. Chce zdolat Mount Everest a překonat český rekord v potápění bez dýchacího přístroje a tvrdě na to trénuje. Ve snaze vypadat co nejméně princeznovsky si před pár lety nechala ostříhat své krásné dlouhé vlasy na ježka. Moc si nepomohla. Z princezny se stalo ptáčátko. Malé ztracené holátko, které v každém vzbuzuje ochranitelské pudy. Pokoušet se Ivanu posadit do kočáru je ale jako nutit vola, aby běžel Velkou Pardubickou.

Titanie měla romantickou maminku. Titina maminka miluje Shakespeara a proto své novorozené dcerušce dala jméno královny vil. Mohla mít rozum a s přihlédnutím k rozměrům svým i svého manžela si uvědomit, že dceruška, která již při narození měla přes půl metru a pět kilo, nebude žádný drobeček. Tita skutečně už páté třídě koukala do očí sedmákům a brzy dorostla do takových rozměrů, že její jméno spíše než křehkou vílu, začalo evokovat ….. no, Titanic. A tak se Tita stala třídním šaškem. Naučila se odolávat vtípkům a dělat si legraci ze svého jména, své postavy i svého života. Vtipně, lehce a proti své vůli. Jenže Tita je ve skutečnosti nesmírně jemný člověk. Tita má s královnou vil společného mnohem více než s Titanikem. Je něžná, milá a neskutečně citlivá. Celý život pozoruje, jak muži nosí květiny Pavlínkám, které je nadšeně přijímají, a Ivanám, které jim je házejí na hlavu. Titě nikdy žádný muž květiny nepřinesl. Titu nikdy nikdo nechtěl nosit na rukou (on by to byl asi i technický problém). Titu si vybírají muži, kteří chtějí dominantní osobnost, maminu od rány. A rozčarovaní faktem, že místo maminy vybalili vílu, ji opouštějí. Muži, kteří by byli šťastní s Titanií, nosí květiny Ivaně, která jim o to nestojí. A Titanii stále zapřahají do pluhu, ačkoli ona pluh neutáhne, neboť byla stvořena pro jízdu v kočáře.

V případě Pavlínky dal Bůh do správného těla tu správnou duši a stvořil tak šťastného člověka. Ale v případě Ivany a Titanie se někde něco strašlivě podělalo.

Příliš hodnotíme lidi podle toho, jak vypadají a nutíme je, aby se chovali podle našich představ. Přála bych Titanii laskavého muže, který by ji na rukou nosil a Ivaně moulu, kterého by mohla šťastně a láskyplně komandovat. Ale obávám se, že obě čeká ještě mnoho hledání.

p.s.: Pavlínka, Ivana i Titanie článek četly a odsouhlasily jeho uveřejnění.