Docela nedávno došla moje maminka (zjevně pod vlivem rozmazlených pražských čoklů) k závěru, že je ostuda, jak ten náš čtyřnožec běhá venku nahatej a rozhodla se mu uplést svetýrek. Na moje poznámky, že Daníček (můj první pejsek) běhal nahatej celej svůj život a nijak mu to nevadilo, nedbala, vydolovala ze skříně královsky modrou mohérovou vlnu, kterou jsem si za nehorázné peníze kdysi koupila na SVŮJ svetr a pustila se do díla. Musím říct, že jí šla práce od ruky, jen pes přibral asi tři kila, protože za každé zkoušení vyžadoval piškot.
Konečně bylo hotovo. Lakýn vypadá jak namodralá vosa, neboť krásně modrou barvu střídají nepravidelné jásavě žluté pruhy, a na zadku má dva obrovské dřevěné knoflíky, takže vypadá jako spíš jako vosa zkřížená s Malým Bobšem.
Nasoukali jsme jednoho krásného nedělního odpoledne Lakýna do svetýrku a vyrazili do lesa na procházku. Lakýn vypadal, že existenci svetýrku vcelku akceptuje, neboť čmuchat se v tom dá a čůrat taky.
Jenže pak jsme potkali Artura. Topičovic Artur je bernský salašnický pes a Lakýnův úhlavní nepřítel. On by proti Arturovi Lakýn v podstatě nic neměl, kdyby Artur nebyl rasista. Artur je totiž takovej psí nácek a sympatizant Dělnické strany (až na to, že na příslušníka DS je poněkud moc chlupatej). Artur nesnáší kokršpaněly a obzvláště ty černé. Náš Lakýn je pro něj prostě unterhund a mukl a nic se s tím nedá dělat.
A tak pokaždé když se Artur potká s Lakýnem, manželé Topičovi visí Arturovi na krku, Artur řve, cloumá celou rodinou a náš Lakýn řve z mého náručí, protože co by si nezařval, když Artur může, že jo.
Ale tentokrát tomu bylo jinak. Artur, který normálně našeho Lakýna cítí na sto honů a chová se adekvátně k tomu, stál nyní na cestě jako přimražen. Aby ne, něco takového zřejmě jaktěživ neviděl. Modrožlutá vosa narvaná do svetru i s ušima (mámin vynález, aby si je neucoural), jen ten ocas mu byl jaksi povědomý.
A náš Lakýn, mistr světa ve zneužívání situací, vida, že Artur je poněkud z formy, zdvihl hlavu a profičel mu pod čumákem s ocasem vysoko vztyčeným. Co se děje došlo Arturovi až když už byl Lakýn z dosahu a když už bylo pozdě bycha (modrožlutou vosu) honit.
Když ale druhý den chtěla maminka psí obleček Lakýnovi obléci, zjistila, že pes, který až dosud trpěl oblékání a svlékání bez mrknutí oka, se zuřivě brání. Zřejmě zjistil, že ve vosím oblečku není s Arturem zdaleka taková psina jako normálně a rozhodl se, že to tak nenechá.
Takže je vše ve starých kolejích. Lakýn běhá po lese nahatej, s Arturem na sebe řvou jako zamlada a Topičovi mají ruce vytahané až ke kolenům, jak se snaží Arturovi zabránit, aby mého miláčka sežral i s chlupama.
Prostě normální procházka se psem.
