LDN nebo v 70 zastřelit?

Nedávno jsem si přečetla článek blogera Jiřího Vernera s názvem „Až budu mít 70, zastřel mě, prosím…“ Článek je to krásný a moc ráda jsem mu dala karmu. Ale překvapily mne v diskuzích reakce na příspěvky přispívající diskutérky s nickem Barbarka_CZ. Zatímco většina diskutujících ji označila za zlou a bezcitnou, já viděla nešťastnou ženskou, které její situace pomalu přerůstá přes hlavu. Ženskou, která se pokouší udělat tu nejzákladnější lidskou věc na světě – postarat se nemohoucího člena své rodiny. Ženskou, která se z toho pravděpodobně co nevidět zblázní.

Je strašně jednoduché odsoudit člověka, který dal svého nemohoucího příbuzného do LDN či domova důchodců. Ale víte, někdy se člověk snaží, moc se snaží….A ono to nejde, prostě to někdy nejde, ať se snažíte jak chcete. Kdo z vás nezažil ten pocit, že selháváte v tom základním, pocit provinilosti, že vás napadají hnusné myšlenky o člověku, kterého máte ctít a s láskou se o něj starat, protože on se přece kdysi s láskou staral o vás, ten pocit hrůzou staženého žaludku těsně před svítáním po probdělé noci plné umývání pokáleného starého těla a výměny pozvraceného povlečení, kdy jen v tichu čekáte, až se z druhého konce pokoje ozve hlas, který už pomalu nenávidíte, a všechno začne nanovo, bez odpočinku, bez přestávky, bez dovolené, bez ocenění, pocit studu za všechny ty negativní pocity, které se ve vás melou…. kdo tohle nezažil ten nikdy nepochopí a nemá právo soudit. 

Kdysi jsem četla rozhovor s jednou řádovou sestrou, která pečuje o pacienty v LDN. Osobně ji považuji za svatou a je mi zcela jedno, zda s tím ve Vatikánu souhlasí či nikoli. Malé bezmocné děti jsou roztomilé a utírání zadečků trvá maximálně tři roky. Malé dítě váží do dvaceti kilo a dá se s ním vcelku dobře manipulovat, už jen z toho důvodu, že u něj máte nějakou autoritu a také vás nezvládá přechytračit. Velcí bezmocní dospělí jsou nešťastní, ublížení a občas i zlí. Roztomilí nejsou ani trochu. Nejsou vděční za péči. Jsou tam, kde být nechtějí, ve stavu, který je ponižuje. S velkým bezmocným člověkem se blbě manipuluje už jen z toho důvodu, že váží často více než vy a přechytračit se vás snaží dnes a denně a to docela rafinovaným způsobem. Demencí zdevastovaný mozek starého člověka dokáže vyplodit neuvěřitelné hnusárny. A když toho člověka milujete, strašlivě to bolí. A tohle trvá často i desetiletí. Čím lepe se staráte, na tím delší dobu to máte.

Představme si takovou obyčejnou rodinu. Mají oba práci a dvě děti na střední škole. A taky hypotéku na 3+1. A babičku s dědou. A co schválnost nechtěla, dědu klepne pepka. Z čiperného důchodce, který denně pracoval na své zahrádce a občas chodil na pivečko a mariášek do hospůdky za rohem, je najednou nešťastný ponížený člověk, který si bez cizí pomoci nedojde ani na záchod. Po léčbě v nemocnici, je umístěn do léčebny dlouhodobě nemocných, aby ho tam zrehabilitovali a pokusili se ho vrátit do života.

Při první návštěvě je naše rodinka v šoku. Na pokoji leží osm staříků, páchne to tam močí. Vedle dědouška leží nesnědený oběd. Ptáte se, proč děda nejí, a on vám vysvětlí, že když ho v sanitce resuscitovali, při zaintubování mu zlomili zub. Zrovna ten, na kterém mu drží horní protéza. Dědoušek nemůže používat své zuby a k obědu byl řízek. Žádost, zda by to pro něj nemohli v kuchyni umlít, se setkává s odmítnutím. Nemají jen jeho. Zároveň natáhnou ruku pro sponzorský dar.

„A musíte mu kupovat pleny, paninko.“  A tak rodinka nakoupí pleny rovnou na celý měsíc. Za týden přijde na návštěvu a děda je bez plen, pomočený. Pleny byly rozdány ostatním. Taky je potřebují. Nechápete, proč máte hradit pleny pro celé oddělení, když navíc na ně má nárok z pojištění. Vše, co obdržíte je, trpký úsměv totálně vyčerpaných sester. Jste jediní, kdo za „svým“ starouškem jezdí. Na doktora za celou dobu dědouškova pobytu nenarazíte ani jedinkrát. A rehabilitace? Ale kdeže, děda je ležák a ležákem zůstane, snažení je marné, není čas, nejsou lidi.

A tak rodinka jezdí na návštěvy tak často, jak to jde a vozí pomleté jídlo, džusy, Nutridrinky a banány, aby se děda alespoň čtyřikrát do týdne pořádně najedl, a se zděšením sleduje, jak děda hubne a schází před očima. A hledá ústav, kde by bylo dědovi lépe. I možnost, že by děda byl doma, je projednávána. Jenže děda váží téměř sto kilo, potřebuje polohovací postel, speciální matrace a hlavně: 24 hodin denně péči. Jeden z manželů by musel odejít z práce, aby se o něj mohl celodenně starat. Z čeho by žili, když celý jeden plat jde na hypotéku? Z příspěvků za péči (cca 10.000,- když vám přiznají ten nejvyšší)? Taky mají děti, které by měly dostudovat alespoň tu SŠ. A kam, by proboha, dědečka dali? Panelákový 3+1 není nafukovací, pro pobyt těžce tělesně postiženého člověka naprosto nevhodný a děda v tomhle stavu může žít i deset let. Pečovatelka je další finančně nerealizovatelné řešení. Na 24 hodin denně byste museli mít na plný úvazek tři a navíc nesmějí tahat břemena těžší než 15kg. Děda má metrák…

Rodina začne hledat další řešení. Soukromé zdravotnické zařízení. A najdou, ale…. Čekací lhůta je sedm let. Dá se obejít poskytnutím sponzorského daru ve výši 250.000,-Kč. Následně se bude měsíčně platit částka převyšující dědův důchod cca o 5.000,-Kč. Po důkladných rodinných propočtech se tato varianta zdá pro rodinu finančně únosnější než totální rekonstrukce bytu a opuštění zaměstnání, nebo tři pečovatelky na plný úvazek a tak tato varianta zvítězí. Rodina si na sponzorský dar vezme úvěr a těch pět tisíc měsíčně ze svých platů horko těžko oželí. Děti holt půjdou na brigádu a dědečkovi na pobyt vydělají, no.

Nová LDN je hezká, systém sponzorských darů je vidět na každém kroku. Na pokojích jsou staroušci po dvou, je tam čisto, a všichni se chovají mile, speciální sestřička se stará o kulturní vyžití a děda je konečně objednán na ty nové zuby. Dědu intenzivně rehabilitují, ovšem bez výsledku. Ale děda se trápí. Uznává, že je to tady hezké, ale nechce tu být. Nechce být v LDN, nechce být ani u svých příbuzných. Chce domů, na zahrádku, do hospůdky na pivečko a mariášek. Celé dny propláče. Po dvou měsících pobytu to jeho srdíčko nevydrží.

Dědečkova smrt s babičkou strašlivě zamává. Pět měsíců po ní dostane mrtvici i babička a situace se opakuje. S jediným rozdílem. Rodina stále ještě splácí úvěr na ten první sponzorský dar. Na další prostě není. Co s babičkou? Varianta zůstat doma a pečovat o ni je ještě méně únosná, než byla před rokem – je tu přece navíc úvěr na čtvrt milionu, kdo by to zaplatil? Rodina pomalu propadá zoufalství a babička se ve státní LDN trápí skoro stejně, jako se předtím dědeček trápil v té soukromé.

Kdyby měl člověk alespoň pocit, že za ty peníze udělal někoho šťastným….. 

Jak říkám, někdy to prostě nejde. Ale i kdyby to (třeba s vypětím všech sil – protože tak je to vždy – nadoraz) přece jen šlo, kdo má právo žádat po jiném, aby mu obětoval třeba i dvacet let svého života? Kdyby člověk věděl, že mamince, babičce, dědečkovi… zbývá pár týdnů, kdyby na konci toho temného tunelu viděl světýlko, možná by to šlo lépe. Ale dvacet let? Třetinu života? Dvacet let dětem a dvacet let rodičům? Je sobecké odmítat žít jen pro druhé? Je sobecké chtít vlastní život? Dovolenou? Prázdniny? Nebo jen odpočinek s knížkou?

Jeden můj kamarád to vidí poměrně jednoduše: Jeho rodiče ho vychovali a on jim to „vrátí“ na svých dětech. Jeden dluh většinou nelze vracet dvakrát. Na to člověk nemívá dost sil.  

P.S. Tento článek je směsicí mé vlastní zkušenosti se zkušenostmi mých známých. Vše co jsem popsala, se stalo i nám, s výjimkou požadavku placení sponzorských darů. Babičku s těžkou demencí jsme měli půl roku doma a málem to všichni odnesli zdravím.

Chci poděkovat Ústavu sociální péče pro dlouhodobě tělesně postižené v Kralovicích, kde se o dědečka perfektně starali i bez sponzorského daru, stejně tak i LDN při  nemocnici Svaté Alžběty v Lounech, za babičku. Naopak nemám za co děkovat Nemocnici následné péče Svatá Anna, s.r.o. v Plané (i když místní přepracovaný personál za to opravdu asi nemůže).